Čekání na Godota je považováno za zlomové dílo ve vývoji divadla. Budiž. Ačkoli ho důvěrně znám, tentokrát mě oslovilo jinak, svojí nadčasovostí. Vždyť Vladimír, Estragon, Pozzo i Lucky nezažívají v příběhu nic než zklamání.  A právě tento fenomén provází člověka už od nepaměti. Zklamání. Každému již zřejmě zemřela babička, někomu možná kamarád, leckdo se rozvedl nebo mu prostě jen nevyšlo počasí na výlet. Zklamání v našich životech je tak časté, jako hlad či žízeň. Pravidelně se dostavuje, čím jsme aktivnější tím více. Nejsme na zklamání už zvyklí? Není ho v našich životech příliš?

To je právě ono. Někdo by řekl, že jednoznačně ano, život je pes, zklamání je standardním závěrem veškerého úsilí. Jiný by řekl nikdy, přelézt, přeskočit, ale nepodlézt, zklamání si nepřipustit. A tenhle rozpor je pro mě zásadní. Každý máme pro zklamání jiná měřítka. Jednomu se zvedne tlak, když prší a on se nemůže vydat na procházku po Letné, druhý nad tím mávne rukou a trápí ho vysoký počet obětí bouraček. Co je pro jednoho konec světa, druhému nestojí za řeč. Přitom si každý myslím, že jeho zklamání je to nejhlubší.

Když si uvědomím tuto matematiku zklamání, zklamání vnímám v jiném rozměru. Musím na zkoušku z kamenička znovu, no co, alespoň studuju na vysoké škole. Musím dělat práci, která mě nebaví, no, alespoň nemusím rubat kámen. A tak dále. Nejedná se ale jen o alibistické omlouvání neúspěchů, či kompenzování nedostatků, to vůbec ne. Netvrdím, že pokud je nám zle, stačí se podívat na ty, co se mají hůř a hned se nám uleví. Jen si myslím, že na své trápení bychom měli občas zkusit koukat optikou světa kolem nás.

Máme opravdu důvod být zklamaní? Mohlo by být naše zklamání v očích někoho jiného malicherné? Proč? To jsou otázky, které si vždycky snažím sám sobě klást, když jsem „zklamaný“. A věřte, účinek zaručen. Zkusme se prostě jen zamyslet, jestli věc, kvůli které jsme zklamaní, nestojí v celkovém měřítku všeho za hovno, usmějme se na svět a jděme dál, vstříc dalšímu zklamání nebo úspěchu, to je to krásné. Jistě přijde.